Koncept nové expozice a návrh úprav nejbližšího okolí NKP Zámeček v Pardubičkách, místa nacistického popraviště, kde byli v rámci Heydrichiády v roce 1942 vedle řady dalších obětí zavražděni také obyvatelé obce Ležáky.

​

Důvod, proč bylo nacisty zřízeno popraviště právě na tomto místě, nespočívá jen v jeho tehdejším situování v rámci vojenského areálu a výjimečné morfologii terénu, ale také v jeho odlehlosti a sevřenosti. Ostatně nacházelo se až za střelnicí na samém konci areálu obklopeno lesem.

​

Poválečný vývoj lokality i úpravy místa související s jeho přeměnou v pietní území ovšem mnohé z těchto vlastností postupně zastřely. Souvislosti se vytratily. Nejen, že došlo k odtržení popraviště od Larischovy vily, ale změnilo se i místo samotné. Pískový val za pomníkem je zarostlý křovím a méně znatelný. Naopak zalesněný pás přerušila nástupní plocha a parkové úpravy.

​

Popraviště je tak dnes obnažené a na první pohled není příliš zřejmé, proč se temné události z léta 1942 odehrály zrovna zde a ne někde jinde. Nepomáhá ani různorodá estetická úroveň jednotlivých stávajících prvků. Schází důstojnost.

​

Zatímco odlehlosti dosáhneme po výstavbě sousedního průmyslového areálu a obytné čtvrti jen stěží, navrátit se k původní sevřenosti lze. Prvním krokem je tedy odstranění stávajících parkových úprav a objektu expozice, zrušení hlavního přístupu do území z ulice Odbojářů, obnova pískového valu a dosázení lesa v místech, kde se nacházel v době poprav. Zmizí tak současná neuchopitelná rozlehlost.

Odstranění stávajícího oplocení propojuje areál památníku se sousedním parkem a umožňuje vznik nového přístupu potvrzením jeho hlavní osy, resp. jejím prodloužením k ulici Průmyslová. Odrazovým můstkem nové kompozice se pak stává pomník jako součást jednotící linie, která provádí návštěvníka po území, a která kromě něho integruje také expozici, pamětní desku i terénní stupně na sezení při pietních akcích.

​

Expozice je umístěna z větší části v zemi, vklíněna mezi stromy. Nechce konkurovat pomníku. Ztrácí se pod zelenou střechou přecházející plynule v okolní louku. Stává se spíše landartem než skutečným domem. Přístupná je po rampě, která rozvíjí téma zídek a využívá je pro ztvárnění zářezu / jizvy / šrámu, které si místo navždy ponese. Do stěny rampy jsou vyryta jména 194 obětí.

​

Vlastní expozice je koncipována jako okružní a charakterovou různorodost jejích částí podporuje odlišnost jednotlivých výstavních prostor (proporce, světlá výška) a dále střídání světla a tmy. Okruh začíná v kinosále, pokračuje místností s plakátem o zákazu rozhlasu. Poté se návštěvník ocitá ve světlém obývacím pokoji s knihami, aby se následně opět ponořil do tmy a po úzké rampě sešel do kobky s exponáty gestapa a předměty z popraviště. Následně se opět vynořuje při pročítání osudů obětí a biografií zločinců, aby poté prošel venkovním labyrintem či sledoval dokumenty ve vedlejší místnosti a nakonec se vrátil do světlého foyer.

​

Průmyslový areál odtrhl popraviště a Larischovu vilu. Obnova poslední cesty popravených v její původní trase je proto v současnosti nemožná. Navrhujeme tedy alespoň symbolické propojení v podobě "mizející" pěšiny, která vede v místech, kudy přicházely oběti, a která se ztrácí v trávě směrem ke zdi průmyslového areálu. Stejnou úpravu navrhujeme provést i u Larischovy vily. Třeba jednoho dne dojde k jejich skutečnému propojení...

​

​

autor: Jan Žalský, Vít Podráský

​

spolupráce: Monika Jasioková, Lenka Milerová,

Tomáš Nováček, Vojtěch Tecl, Max Lipovský

​

místo: Pardubice, Česká republika

​

datum: 2017

​

fotografie: Tomáš Souček

​

média: hodnocení poroty​, iDNES

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​